Karla RudzinskáJak se moudře říká: Být ve správný čas na správném místě. Cítili jste to už někdy? Já ano a je to báječný pocit. Všechno najednou do sebe zapadá a vnitřně cítíte, jo tady jsem správně. Přineslo mi to uspokojení a víru, že to tak může být. Ale poslední dobou mi přijde, že se nějak na to správné místo a správný čas, ne a ne dostat. Co je to vlastně čekání? Podle I-ťingu, je to životní síla, která je naladěná na přirozené rytmy. Čekání jako aktivní stav vědomí. Vše má svůj čas. Musíme nejdříve zasadit semínko do země, a pokud se ujme, to znamená, že má vše pro přirozený růst, tak vzklíčí a vyroste z něj květina, vše se děje přirozeně a nemůže se žádná fáze přeskočit. Ve správný čas vykvete, odkvete, některé dává plody, dá další semínko, které dá vzniknout dalšímu životu, uschne, opadá, umře a chystá se na další cyklus. Vždy mezi jednotlivými fázemi je čekání, nabírání síly nebo se dějí další vedlejší procesy k další fázi a ve správný okamžik se projeví. Takže čekání není, to že neděláme nic i odpočinek a nabírání sil, je proces. Ono se pořád něco děje, jen to třeba nevnímáme, neuvědomujeme si to. Ale čekat, že se něco samo stane, že to přijde z venku, že se někdo nebo něco změní, to moc nefunguje. A mockrát jsem si to přála, že mi do klína spadne něco jen tak, že Terku někdo zázračně uzdraví, že se jen tak něco stane. Čekala jsem na zázrak, v pohádkách tak častý. No ale i v pohádkách se nestane zázrak jen tak.
Je to umění, čekat bez očekávání. Umění trpělivosti, bez trpění. Ponoření se do procesu, protože práce sama o sobě mi přináší uspokojení, baví mě to. Ale počkat si na ten pravý okamžik, pravou příležitost, kdy do něčeho vstoupím a zaseju semínko, je umění. Ani brzy ani pozdě. Umění naslouchání sám, sama sobě. Umění, řídit se svým vnitřním hlasem, ne tím co bychom měli, co nám kdo říká venku. A ten vnitřní hlas není hlas, který vychází z mysli, ale z inteligence našeho těla. Vše se přirozeně děje ve správný okamžik a každá síla, která to chce urychlit nebo protlačit dřív, než je přirozené, to může všechno zničit. Vše může být tak křehké a jemné a zároveň silné. Tím, že odoláme tlaku a čekáme, se často může stát něco neočekávaného. Takže čekání, je o vytrvalosti udržet si svůj vnitřní mír, odolání pokušení, nutkavosti, že už je ten čas. Je to síla využít své rytmy a následné radosti z nalezení svého místa v proudu života. A bez toho, abychom zkoušeli, co funguje a co ne, na to vlastně nemůžeme přijít.
Já sama jsem často čekala někdy až příliš, někdy prorážela hlavou zeď, někdy dělala ukvapená a náhlá rozhodnutí a i teď se pořád učím a snažím se to nevzdávat, i když myšlenka na to, že už to nedám a že už je toho na mě moc, je vlastně jen výmluva, že chci z toho všeho zdrhnout, ale kam vlastně? Naučila jsem se na spoustu věcí nečekat, nečekat, že se něco změní samo. A někdy mi ten můj kříž, který nesu, připadá hodně, hodně těžký, že už ho ani unést nemůžu. Ale nikdo jiný než já sama si tam nenakládá, tak asi tak. Došla jsem do středního věku a na některé věci a lidi už se mi nechce čekat, viz. citát dole pod článkem. K tomu není co dodat, jen to žít, hahaha…
Život ve středním věku
- Už nebudu čekat na zvláštní příležitost. Spálím nejlepší svíčky v obyčejných dnech.
- Už nebudu čekat, až bude dům čistý. Naplním ho lidmi, kteří chápou, že i prach je posvátný.
- Už nebudu čekat, až mě všichni pochopí. To není jejich úkol.
- Už nebudu čekat na dokonalé děti. Moje děti mají svá vlastní jména, která hoří tak jasně jako každá hvězda.
- Už nebudu čekat, na další botu. Tu už jsem udělala a přežila jsem.
- Už nebudu čekat na správný čas, čas je vždy.
- Už nebudu čekat na partnera, jsem vděčná, že mě tak vřele a něžně držel.
- Už nebudu čekat na klidný okamžik; mé srdce může být umlčené, kdykoliv se mu zachce.
- Už nebudu čekat, až bude svět v míru, jsem své sevření a budu dýchat mír.
- Už nebudu čekat na něco velkého. Být vzhůru, abych nesla své zrnko písku, je dost.
- Už nebudu čekat, až mě poznají. Vím, že jsem ve svatém kruhu.
- Už nebudu čekat na odpuštění.
- Věřím, věřím.
~ Mary Anne Perronová
Další, co si můžu sama sobě dopřát, je počkat sama na sebe a dojít k sobě. Je to proces neustálého odolávání, tlaku mysli, tlaku okolí, tlaku sama na sebe, jestli nečekám příliš nebo málo…
